Všechno začalo už v mém raném dětství. Touha cestovat, zažít nějaké dobrodružství, poznávat stále něco nového a uniknout ze spárů starostlivých rodičů, to byl můj sen už od malička. Když mi bylo čtrnáct let, sestřenice, osoba, s níž jsem si rozuměla jako s nikým jiným a jíž jsem se vždy chtěla podobat, mě opustila. Odjela na rok do USA. Na rok, na tak dlouho.... Její nepřítomnost ve mně vzbudila rozhodnutí, že také odjedu, až přijde čas.
Prošla jsem pasovou kontrolou. Loučení s rodinou už bylo za mnou. Proběhlo hladce. Žádné slzy. Maminka mi jen vštěpovala do hlavy dobře známou a ohranou větu, ať se chovám slušně a nedělám ostudu. Viděla jsem, že i když se na první pohled zdá naprosto vyrovnaná, nemá k pláči daleko. Raději jsem všem vlepila pusu a vyšla jsem vstříc novému životu. Letadlo se odlepilo ze země.
Pocit radosti, že mě čeká něco nového, vystřídala úzkost. Opouštěla jsem svůj domov, svůj krásný a milovaný domov, opouštěla jsem rodinu a kamarády, na které jsem byla možná až příliš vázaná. Opoustěla jsem vše a vydávala se do neznáma.
Seděla jsme na pohodlné měkké sedačce a myslela na tatínka a bratra, vždycky to byl jejich sen svézt se rychlostním vlakem TGV. Za sebou jsem měla tři dny strávené v Paříži s ostatními cizinci, kteří se vydali na vysněnou cestou za dobrodružstvím stejně jako já. Bylo to úžasné! Tolik národností, tolik lidí z různých koutů světa. Ale co teď? Do současnosti bylo všechno organizované agenturou. Teď mi nezbyde nic jiného, než se spoléhat jen na sebe.
Vlak se řítil rychlostí 250 km za hodinu směrem k hlavnímu městu Savojska - Chambéry. Byla jsem plná očekávání a v hlavě se mi hromadila spousta otazníků. Jaká bude rodina? Jak poznám, kdy mám vystoupit? Co když na mě na nádraží nebude nikdo čekat? Co se mnou bude? Zmocnila se mě nervozita, panika a strach. Na nádraží v Chambéry mě ale vítaly transparenty vyrobené z krabice s nápisem: DOBRY DEN! BIENVENUE KATERINA! Dojalo mě to. Rodinka se ke mně vrhla, naložila kufry, posadila mě do Renaulta Clio a mořila mě otázkami typu: Jaká byla cesta? Nejsi unavená? Nemáš hlad? atd.
Projížděli jsme krajinou, která mi ihned učarovala a nikdy mi nezevšedněla. Zelené savojské kopce se vlnily, sem tam se objevila vesnička s typickými kamennými domky a všude se vyjímaly různobarevné květy. Byla jsem nadšená. Hlava rodiny, jíž jsem ve svých e-mailech domů neříkala jinak než papá, mě neúnavně zahrnovala mořem informací, všechno popisovala a zkrátka po celou cestu nezavřela pusu. Naštěstí po mně papá nechtěl žádné reakce.
Všechna léta francouzštiny se najednou rozplynula. Ani v budoucnosti mě nepřestal můj francouzský tatínek překvapovat svou výřečností a schopností vyprávět i dlouhé hodiny, bez jediné přestávky, bez jediného přerušení. Když se dal do povídání, nikdo jiný neměl šanci. Leda u večeře. Papá byl velkým gurmánem, a tak při vychutnávání sýrů a vína nikdy neřekl víc, než musel.
Mým novým domovem se tedy stal hezký bílý domek, který stál v malé vesničce, obklopené překrásnou krajinou. Mými sousedy byly pasoucí se krávy. O něco dál bydlel také stařík, který prosazoval názor, že voda poškozuje pokožku, a tak se vykoupal možná tak jednou do roka - na Vánoce. Vlastnil dvacet koček a pečlivě se o ně staral. Na sobě měl dennodenně huňatý pruhovaný svetr, který nesundal ani v nejparnějším létě. Byl to prostě Tito, z kterého si dělaly srandu i mé francouzské dobro-srdečné sestřičky. Pro mě se Tito stal typickým francouzským dědečkem, žijícím nezhýčkaným starým způsobem života venkovanů.
První týden jsem se každý večer těšila do postele. Francouzština byla všudem kolem mě, vyžadovala mé naprosté soustředění, a tak jsem vždy polomrtvá zahučela do francouzského typu povlečení, který mi krajně nevyhovoval. S láskou jsem vzpomínala na teplou českou peřinku. Nejhorší ale byla rána, kdy jsem tu změť prostěradel a pokrývek měla stlát.
Čekal mě první den ve škole. Gymnázium v nedalekém městečku působilo chladně. Bylo moderní, obrovské a jeho spletité chodby dávaly mému nedostatečně vyvinutému orientačnímu smyslu opravdu zabrat. Samozřejmě jsem přišla pozdě. Bloudila jsem po prázdných chodbách, všude vládlo naprosté ticho. Po několika okruzích jsem přece jen našla tu správnou učebnu. Zaklepala jsem, vstoupila a chtěla říct tu nacvičenou větu,kterou jsem dávala dohromady během hledání třídy.
,,Bonjour, je.....''...zásek...všichni na mě zírali a bylo jim jasné, že to jsem já, ta nová cizinka, která k nim má na jeden rok přibýt. Během vyučování jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Mluví ten profesor vůbec francouzsky? A tehdy jsem se s obavami v duchu zeptala, jestli mám vůbec šanci to ve Francii tak dlouho přežít.
Čas plynul a já se urputně snažila začlenit se do francouzského rytmu života. Ve škole mi trvalo poměrně dlouho, než jsem byla schopná komunikovat také o něčem jiném než o tom, co ten který výraz znamená. Spolužákům jsem prostě nerozuměla, mluvili rychle a hlavně používali slova, která mě nikde nikdo nenaučil. Ani na konci svého pobytu jsem nebyla schopná jim stoprocentně rozumět.
Mými kamarádkami se tedy staly sestřičky, které však doma trávily jen víkendy. Přes týden bydlely v Chambéry, kam chodily na univerzitu. Často mi bylo smutno, stýskalo se mi hlavně po kamarádech. Nikdy jsem nenapsala tolik e-mailů jako v tomto období. Rodiče mi telefonovali jednou měsíčně a vždy, když jsem zavěsila sluchátko, trpce jsem si povzdychla. Zas až za třicet dní.
Navíc nastal podzim a počasí mi na náladě také moc nepřidávalo. Byl konec listopadu a já se cítila čím dál líp. Moje francouzština se zlepšila. Často jsem s nadšením sledovala televizi a radovala se, že rozumím opravdu už téměř všemu. S mluveným projevem to bylo horší, ale zbývalo mi ještě tolik času. I ve škole se vše obracelo k lepšímu, učitelé mě chválili a spolužáci mi čím dál víc přirůstali k srdci.
Napadl sníh a já jsem měla možnost trávit každý víkend na sjezdovkách nejznámějších alpských středisek. Vždycky jsem milovala hory, ale až tam jsem si uvědomila, jak jsou nádherné a vážené. Šel z nich strach i přes měkkou čerstvou pokrývku nevinně zářícího sněhu. Vánoce se přehouply, aniž bych si to uvědomila. Ve vzduchu nebyla cítit žádná atmosféra. Na Štědrý den dokonce pršelo. Štědrovečerní večeře však byla nezapomenutelná. Nejsem zrovna milovníkem mořských plodů, a tak jsem nebyla nadšená ani ústřicemi, ani krevetami. Poživatelná snad byla jen krabí polévka. Neseděli mi ani typičtí hlemýždi obalení v česnekovém těstíčku s petrželí. Byla jsem vděčná alespoň za sladkou roládu - la buche.
Nový rok mi přinesl mnoho krásného. Konečně jsem si začala uvědomovat, jaké štěstí mám, konečně jsem si začala užívat všeho nového, co jsem poznala. Byla jsem šťastná. Četla jsem francouzské knížky, trávila více času s kamarády, začala cestovat a poznávat krásy Francie, zúčastňovala jsem se výletů s ostatními cizinci, z nichž mi někteří přirostli k srdci a stále jsem s nimi v kontaktu. Také jsem jela na týden se třídou do Paříže.
V nejlepším se má přestat, jak se říká. Blížil se 13. červen, den mého odjezdu. Bylo mi úzko, tak rychle všechno uteklo. Zdálo se mi, že to nejsou ani tři měsíce, co jsem seděla v letadle s tím zvláštním pocitem plným ocčekávání. Teď se mi domů ani nechtělo. Těšila jsem se sice na rodinu a kamarády, ale také jsem měla strach. Strach z toho, že se všichni změnili, že jsem se já změnila, že už si nebudeme rozumět. Navíc všechny opustit, zrovna teď, když jsem je začala poznávat čím dál tím víc. Bylo to těžké. Bylo těžké si připustit, že všechno už je za mnou.
Letadlo se odlepilo ze země. Opouštěla jsem Francii, stále milovanou, ale už ne zidealizovanou. Opouštěla jsem všechny nové přátele a rodinku, která se o mě po celou dobu tak obětavě starala. Slzy mi tekly proudem.Všechno končí. Všechno, kvůli čemuž jsem si ještě před rokem celá natěšená balila kufry, se nezadržitelně blíží ke konci.
A teď sedím doma, s láskou vzpomínám na ten úžasný rok a s odstupem času si uvědomuju, že to vůbec nebylo takové, jaké jsem si to ve svých sedmnácti letech představovala. Žádná rebelie, žádná nadměrná svoboda. Vedla jsem umírněnější život, než jsem kdy vedla tady. Přesto a nebo možná právě proto mě tento rok hodně poznamenal. I když už je za mnou, nikdy nezmizí ze mne. Pomohl mi uvědomit si hodnoty v životě a poznat sama sebe. Navíc s každým koncem něco nového začíná.