Recenze: Akvarel a suchý pastel aneb přes oceán do rodné Mimoně

Verze pro tisk |

První výstavy v mimoňské muzeu po rozvolnění kulturní činnosti přinesly od půlky května do půlky června hned dva výjimečné prožitky od dvou mimoňských malířek. Zatímco světoběžnice Lenka Vránová se ve svých obrázcích, které na první pohled působily neuvěřitelně dětsky, vydala až daleko za Atlantik – nejčastější byly pobřežní inspirace z Kuby -, druhá mimoňská rodačka Lenka Proboštová zůstala ve své originálně tvorbě vyloženě doma, v Mimoni a jejím okolí. Byl to zvláštní paradox prohlédnout si obě expozice najednou, při jedné příležitosti. Tím, že Lenka Vránová prý byla inspirována plavbou na plachetnici, u jejích přímořských obrázků, které vkusně doplnila zajímavá skulptura létajících rybiček nad lodí a velmi působivé keramické srdce, na člověka dýchla snivá atmosféra slunného léta a osvěžující moře. Paleta druhé Lenky, která se zaměřila na mimoňské scenérie, pro změnu vytvořila opravdu silné sepětí s místním prostředím.

Takové dojmy jsem měl v půli června po ukončení paralelní výstavy. Ač jsem milovník moře a veškeré středomořské kultury, přiznávám, že malby Lenky Proboštové mě velmi oslovily. Možná je to tím, že mi Mimoň přirostla za poslední roky více k srdci. A je to možná í diky nedávnému lockdownu, který nás připoutal ještě silněji k rodné hroudě. Tam, kde se člověk narodil a byl nedávno (téměř) donucen více se procházet a splynout s energií prostředí, už procítil i to vnitřní spojení. Na obrazu kostela sv. Petra a Pavla krásně vynikly pravidelné tvary všech budov, a to nejen v černobílé verzi, která byla možná kreslena v zimním období, ale i ve verzi kolorované, která skoro jako by vypadla ze série lidových pohlednic. Barevný obraz kostela a okolních domů dominoval již úvodnímu plakátu k výstavě. Skvělé vyobrazení centra  města nachází svůj nejhezčí výraz v nádherných záběrech zámeckého parku a řeky Ploučnice. Co si budeme povídat, Ploučnice a zámecký park jsou esenciální místa Mimoně, a proto jejich zachycení Lenčinou technikou mělo největší intenzitu. Vrcholem výstavy je dle mého názoru Zimní Ploučnice, která má ohromující živý charakter. Mimoňské artefakty samozřejmě ještě doplňuje starobylý hrad Ralsko, bez něhož si našinec okolí města těžko dokáže představit. V Lenčině kolekci byly rovněž zajímavé postřehy z jejích návštěv Brniště, Bezdězu a také dokské zastavení u Máchova jezera. A ač jsou pojaty spíše v tmavších odstínech, což prý bylo dáno i počasím, mají svůj punc autenticity. Především plachetnice na Mácháči.

Výstava Mimoň mýma očima by si zasloužila rozhodně stálou expozici, protože ten měsíc utekl jako voda. Krásné obrazy však utkvěly v hlavě a možná si je vnímavý návštěvník připomene i při místních procházkách. Superlativy sice rušilo v některých místech sálu nedostatečně zvládnuté nasvětlení, ale toto by se mohlo do příště vychytat. V každém případě šlo o krásný zážitek, který má nejen pro místní obyvatele svou nepopiratelnou hodnotu.

Podle aktuálních zpráv z Kultury Mimoň byla výstava prodloužena až do 27.6. 2021.  

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru